Série Příliv
Bonusová kapitola
Poslední vlna
„Jsi
v pořádku?“ John se ke mně naklonil. Až nyní jsem si uvědomila, že se
klepu. Podívala jsem se na něho, se slzami na krajíčku a jedním slovíčkem na
rtech: „Táta.“
„On
tě vidí, Nicole. Vidí, jak jsi dnes krásná. A bude tě už napořád ochraňovat.
Možná, to co říkám, je klasické klišé. Ale kdyby sis Daniela neměla vzít,
věřím, že zrovna tvůj otec, by si našel cestu, jak ti to dát najevo.“ Políbil
mě na spánek. To bylo přesně ono. Proto byl mým nejlepším přítelem. I to, proč
on jediný, mě může odvést za Danielem. V tu chvíli mi bylo jedno, jak jsou
jeho slova patetická. I jak daleko mají k pravdě.
„Mám
tě moc ráda. Děkuji, že tě mám. Že jsi tu. Že mě tam odvedeš. A že mě nenecháš
spadnout!“ to už jsme se na sebe oba jen usmívali. Před námi už žádná dvojice
nebyla. Museli jsme jít.
Cesta
na pláž byla vydlážděna velkými, bílými kameny. Na ničem
nezáleželo víc, než abych to ve zdraví a bez
ostudy přešla.
Už
jsme sešli ten kopec dolů na pláž. Byli jsme na úrovni všech svatebčanů. Na
úrovni oceánu. Skrze lidi, jsem Daniela stále neviděla. Ale věděla jsem, že na
konci té provizorní uličky, která byla hosty ohraničená, stojí. Stojí a čeká na
mě. Mé srdce ho cítilo.
Vnímala
jsem hudbu, tiché ševelení lidí i vlny přílivu. Viděla jsem všechny ty úsměvy a
pohledy. Dokonce i slzy svatebčanů. Bylo jich tu tolik. Na obřad přijeli i ti,
kteří s námi nebudou na nadcházející oslavě.
Pomalu
jsme se blížili ke konci. Už jsem viděla svou mámu. Bulela jak želva a Sam ji
láskyplně držel. Viděla jsem i Julii. I ona plakala. Nebylo to prvně, co jsem
viděla slzy na její tváři. Vzpomněla jsem si na Anchorage a to, jak jsme obě
plakaly nad Danielovým bezvládným tělem.
Viděla
jsem své družičky. I ony měly slzy na krajíčku. Až na Katie, samozřejmě. Danielova
družba to nesla mnohem statečněji. Byli to chlapi a nechtěli dát znát žádnou
svou slabost. Další kdo upoutal můj pohled, byl oddávající. Stál za naším svatebním obloukem, který byl postaven z větví, vytažených z oceánu. Zdobený krajkou
a stejnými květy, jako má svatební kytice.
A
pak vystoupil z řady. Pevně jsem stiskla Johnovu paži, jakmile jsem uviděla
Daniela. Znovu jsem ucítila slzy za svými víčky. A miliardu motýlích křídel,
v mém žaludku. Úplně stejně, jako když jsem ho viděla prvně. A mnohem
silněji. Božský Daniel. Můj temný král.
Věděla
jsem, jak bude oblečen. Oblek jsme vybírali spolu. Ale ještě jsem ho v něm
neviděla. Byl přesně takový, jaký jsem si ho vysnila, před svatbou Katie a Alexe.
Šedo hnědý. Šitý přímo jemu na míru. Žádné sako, jen kalhoty a
vestička s bílou košilí, u které měl ohrnuté rukávy po lokty. A ledově,
blankytně modrou kravatou. Která měla stejnou barvu, jako kšandy na bílých
košilích, co měli kluci místo vestiček. Jinak byli téměř stejní.
Byl
nádherný jako nikdy. A co víc. Prvně jsem ho viděla, jak drží slzy na uzdě on.
Neplakal. Ale když mě uviděl, měl skleněné oči a na rtech hrdý úsměv.
Z jeho výrazu bylo jasně čitelné, jedno slovo: láska. Pravá, čistá,
nefalšovaná a bezprostřední láska. A bylo to vidět tak jasně, až mě to zaskočilo.
Došli
jsme k němu a už i mně se chtělo plakat. Taky jsem se usmívala, ale na rozdíl od něho, stydlivě. John chytl mou ruku a podal jí Danielovi. Při tom se k němu
naklonil a tiše mu řekl: „Aljaška ti ji dává na starost! Nezapomeň, my všichni
ji svým způsobem milujeme. A jestli
jí něco uděláš, … Danieli, opatruj ji a dělej ji stále šťastnou! Máš nejen mé
svolení a požehnání, ale nás všech!“
„Udělám
z ní tu nejšťastnější ženu pod sluncem i na vlnách. To ti slibuji, Johne.
Tobě i všem ostatním!“
Kluci
se objali. Ale Danielova ruka, už pevně držela mou a nepouštěla ji. John se šel
zařadit a Daniel mi zašeptal do ucha:
„Myslel jsem, že jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Ale
nyní, jsi předčila sama sebe. Nikdy jsi nebyla krásnější. Miluji tě a,… tu
sukni taky.“
To byl můj Daniel. Nic
jsem mu na to neodpovídala, jen se dál stydlivě usmívala. Oddávající viděl, že
můžeme začít a tak se do toho pustil. Těžko jsem ho zvládala vnímat.
V uších jsem slyšela vlny přílivu. V hlavě jsem neměla nic jiného,
než nádherného Daniela a jeho modré oči. Všude po těle, jsem cítila chvění. I
lehký vánek, který foukal od oceánu. Bylo to skoro jako sen. Ze kterého jsem se
neprobouzela, ani když došlo na naše sliby.
„Nicole
Annabelle Smithová, jsi a budeš, mou první, jedinou a životní láskou. Nechci ti
dát nic míň, než celý svět. A nic víc, než sebe. Chci za to jediné, aby ses
stala mou ženou. Protože mým životem, ses stala již dávno.“
Sotva
jsem se zvládala nerozbrečet, po tom co řekl. Musela jsem se trochu vydýchat,
byla řada na mně.
„Danieli
Christophere Bennette, přišel jsi do mého života jako velké vlny. Ze dne na
den. Okázale, s obrovským humbukem kolem a bez možnosti se jim vyhnout. Přišel
jsi v době, kdy byl můj život ve fázi těch nejhorších životních odlivů a
stal ses mým přílivem.“
Použít
slova, tolik spojená se surfováním, Daniela odzbrojilo. Vždycky se mu to na mě
líbilo. A já už nějaký čas měla neukojitelnou potřebu, ho tím lehce provokovat.
Má snaha se mu zalíbit, hraničila s nezdravou závislostí.
Vzájemně
jsme ze svých slov i jeden z druhého byli naprosto mimo. Ta chvíle byla
neopakovatelná. Daniel byl velmistr, ve vykouzlení nezapomenutelných okamžiků.
Ale ten, kdy jsme si řekli ANO a dívali se při tom vzájemně do očí, ten už
nikdy nic nenahradí.
Zvedl
mou ruku a na prsteníček mi navlékal snubní prsten. Zarazil se až, když se jím
dotkl mého zásnubního prstenu. Oba prstýnky pomalu zakrývaly můj vytetovaný
znak lásky, který jsem si přivezla z Havaje. Podívala jsem se na něho a
jeho výraz byl tolik majetnický. Vůbec mi to nevadilo. Od první chvíle mě
vlastní. Ale nyní, když jsem navlékla prsten jemu, jsem věděla, že vlastním i
já jeho.
Už
chybělo to poslední, co náš sňatek mělo zpečetit. A nebyl by to on, kdyby mě
dlaněmi nechytl za tváře. Já jsem se jako vždy vyhoupla na špičky, svou volnou
ruku jsem vyslala do jeho vlasů. Tou druhou, kterou jsem držela kytici, jsem se
ho snažila obejmout. Byla jsem jím tak unesená, že mě ani nenapadlo, kytici
podat družičce, abych měla volné ruce. Naše rty se setkaly, jako už
nesčetněkrát. Ale v podstatě prvně. Poprvé to byl manželský polibek. A nic
se na něm nezměnilo. Ani to hlavní. Lidi kolem nás pro ten moment přestali
existovat. I když jsem někde v pozadí slyšela, jak všichni tleskají a
pokřikují. Připadalo mi to, jako by byli na míle daleko. Naše rty se od sebe
odloučily, ale stále jsme o sebe byli opřeni čely. Oči jsem měla zavřené a tušila jsem, že on taky.
„Miluji
tě, Nicole.“ Vdechl do mých úst a já znovu prožila ten nepopsatelný pocit, když
mi to řekl poprvé. A stejně jako tehdy, i nyní jsem cítila slzu, která mi
stékala po tváři.
„Taky
tě miluji, Danieli.“ Konečně jsme se na sebe podívali. Oddanost v jeho
očích byla silná. Už je jen můj. Navždy, nic nás nerozdělí, …
Lucie Schánělová - série Příliv
Žádné komentáře:
Okomentovat